|
Samaria, dnes už je to pro nás skutečně pojem :-) Každopádně Samaria je krásná a rozhodně stojí za vidění, ale k tomu se ještě dostaneme... Pokud se tedy rozhodnete Samarii navštívit, připravte se na to, že se jedná o klasickou horskou túru se vším co k tomu patří. To znamená, určitě se vybavte vhodnou zpevněnou obuví a dobrou kondicí. Celá cesta se totiž jde po hodně kamenité cestě a v teniskách se moc dobře nejde. A nyní k samotné Samarii. Jedná se o propast ve stejnojmenném národním parku, který leží v pohoří Bílých hor. Bílé hory neboli Lefka Óri mají svůj nejvyšší vrchol ve výšce 2453 m.n.m a jmenuje se Panches. Naše cesta k propasti začala na náhorní plošině Omalos s rozlohou 25 km čtverečných v místě Xiloskalo, kde jsme si zakoupili vstupenky do parku (5 € na osobu). Jeden kupon ze vstupenky je nutné si uschovat, protože ji odevzdáváte při východu ze soutěsky. Takto má správa parku přehled o tom, že jste tam nezůstali. Mimochodem u vstupu do parku je krásný výhled na horu Gingolos s nadmořskou výškou 2080 metrů nad mořem.
Naše cesta začala někdy kolem 9.30, což je ovšem doba, kdy sem přiřítí většina turistů. Má to tu nevýhodu, že po cestě nemáte úplný klid a také se hůř fotografuje. V den, kdy jsme tu byli absolvovalo celou trasu asi 1380 návštěvníků. Pokud si chcete vychutnat skutečný klid, je dobré vyrazit až po jedenácté hodině. Celá trasa byla dlouhá přibližně 17 kilometrů, končila ve vesničce Agia Roumeli s celkovým převýšením asi 1300 metrů. Cesta byla značena kamennými kilometrovníky, takže jsme stále měli přehled, kolik toho máte už za sebou. První úsek cesty od Xiloskalo jsme postupovali skalnatým úbočím a po cestě jsme narazili na dvě odpočívadla, na kterých jsme si mohli odskočit, tak i dočerpat pitnou vodu. Zde také minete opuštěnou osadu Agios Nikolaos. Někde na třetím nebo čtvrtém kilometru jsme poprvé překračovali řeku, kterou po celé trase překročíte asi 43x.
Předtím, než jsme dorazili do opuštěné vesničky Samaria, tak jsme asi na šestém kilometru narazili na tisíce kamenných postaviček, které zde postavili procházející turisté. Ani my jsme neodolali a dvě postavičky tam postavili. Říká se, že pokud postavičku postavíte, do Samarie se ještě vrátíte. To jsme ale nevěděli :-) Vesnička Samaria, která je ve výšce 300 metrů nad mořem, je dnes již opuštěná, ale sídlo zde mají strážci parku. Zde jsme chvíli poseděli a občerstvili se. To už jsme se ale blížili k tomu, proč jsme sem šli. K samotné soutěsce, která má ve svém nejužším místě jen 3 metry to byl už jen malý krůček. Toto místo nese označení "Železná brána" (Sideroportes). Byl to opravdu úžasný pohled, který za to skutečně stál. Pak už nás čekalo poslední odpočívadlo Afentis Christos, kterým jsme vyšli ze soutěsky ven.
Poslední dva kilometry cesty, které nás již vedly k moři po prašné silnici, jsme prošli přes starou opuštěnou vesnici Aghia Roumeli a kolem starodávného města Tarra. Vesnice Aghia Roumeli ležící u moře je nová a obydlená s přístavem. Zde jsme se také vykoupali a osvěžili v průzračném moři. Odtud jsme již odpluli lodí směrem Sougia Bay, kde nás na první zastávce čekaly autobusy, které nás následně odvezly do Kalamaki. I když jsme byli šíleně unavení, rozhodně jsme nelitovali, že jsme se do Samarie vydali. Mimochodem za toto drancování těla jsme naší cestovce zaplatili každý 27 €. :-) |
